| Španělskomarocké hranice |
|
Jeden z nejsilnějších zážitků z Maroka nám přichystal hned vstup na jeho území. Zatímco my cizinci jsme pokojně čekali na prohlídku pasů a zavazadel,na druhé straně ulice postupoval nekonečný proud Maročanů nesoucích po mnoha počtu naplněných igelitek a někdy i vozíků třeba s ledničkou bez dveří. Z tohoto proudu neustále ubývalo lidí lezoucích přes 5m vysoké hradby a zejména igelitových tašek, které přes hradby tahalo po provazech několik Maročanů. Nahoře vše hlídal policista, který občas seběhl na hradby, vybral si nějakou igelitku a odnesl si ji do své boudičky. Jak se lidi setkali opět se svými igelitkami nebo spíš s některou ze svých igelitek, jsme nepochopili. Před hranicemi jsme byli varováni před jakýmkoliv fotografováním i přes sklo autobusu a tak přiložené dva snímky jsou až z marockého vnitrozemí těsně za hranicemi.
Druhý zážitek ze španělskomarockých hranic byl pro nás také překvapivý. Po naší velké zemi – Evropě můžeme již 2 roky cestovat bez kontroly dokladů na hranicích jednotlivých zemí a tak se stalo, že jedna účastnice našeho zájezdu si omylem z domova vzala propadlý pas místo nově vydaného. Nemohla být vrácena z českoněmeckých hranic a svůj omyl zjistila až ve Španělsku. A co se stalo na španělskomarockých hranicích? Po vyplnění dotazníku typu jakou velikost bot má babička a jaké drogy užívá dědeček policisté kontrolovali pasy. Při důsledné kontrole pasu, zejména zda nemáme v pasu razítko z Izraele, je vůbec nezajímala platnost pasu. Přitom zelená barva československého pasu mezi bordó evropskými pasy ostatních kontrolovaných svítila. A tak dotyčná absolvovala putování po Maroku s námi bez platného pasu. Tím nechci navádět další cestovatele k napodobování. I zpáteční dva marockošpanělské hraniční zážitky jsou nepřekonatelné. Na hranicích při cestě do Maroka lidé přelézali hradby. Před těmito hradbami byla jedna boudička vedle druhé s úzkými mezerami mezi nimi. V hradbách byly tu a tam dveře skrz hranice. Na konci boudiček stáli 3 policisté, k nim přišel jeden Marokánec, policisté otevřeli dveře a zády ke dveřím si povídali, mezitím Marokánec vstoupil dveřmi na marocké území, policisté zavřeli dveře a ostatní Marokánci proudili dál řadou k celnici. Teprve po mnoha kilometrech za hranicemi na území Španělska začaly kontrolky na palubní desce busu vysílat varovné signály. Řidiči zastavili a šli se podívat k motoru. Po otevření kapoty vyskočil Marokánec, který se v prostoru motoru už nemohl udržet a neopatrným pohybem přetrhnul hadičku. Marokánec utekl, šikovní řidiči závadu během několika minut opravili a mohli jsme se znovu vydat na další cestu. Odkdy ale Marokánec byl u motoru, nevíme. Na hranicích řidiči otevírali ke kontrole všechny autobusové prostory. V Ceutě jsme sice asi dvě hodiny zůstali, ale u busu vždy někdo byl. Na trajektu byli všichni včetně obou řidičů na palubě, ale jak by se marokánec dostal na trajekt při kontrolách stejných jako na letištích? A ihned po přeplutí gibraltarského průlivu jsme opět nastoupili do busu a pokračovali v cestě. Tato příhoda nám znovu připomněla katastrofální životní podmínky některých Maročanů. Mnoho lidí žije v chudobě bez sociálního zajištění a ten, kdo nemá práci, nemůže vycestovat legálně z Maroka. Proto sny Maročanů o práci v Evropě jsou silnější než riziko života při útěku za hranice. |
